Malé připomenutí
Gratuluji nám všem, kterým je mezi 20. až 50. lety… Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít… Naše postýlky byly malované barvou která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné flaštičky na medicínu, jejichž uzávěr nemohlo dítě otevřít, žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice, a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné láhve nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili… Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme káru domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvěcely lampy. Rodiče si s námi užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat… Neměli jsme žádné playstationy - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, počítače a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a hledali je! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazily si zuby, ale nikdo nikoho kvůli těm úrazům nežaloval. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Jezdili jsme na kolech, hráli si s míčem, klacky a jedli jsme trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo epochou nových nápadů. My měli volnost i odpovědnost zároveň - naučili jsme se chovat a poradit si… Zažil jsi toto veliké štěstí a žil jako dítě?! Jestli ano, pak blahopřeji, jsi jedno z nich!
(neznámý autor)
