ALE CO POLEDAČEM, OSOBKO!

tarý Strožoch nebyli v žádném případě vyznavačem sv. Florijánka, lebo ten hasí vodú a Strožoch »hasili« enom gořalú a pili jak halena v lijáku. Ludé o nich vyprávjali, že pili všecko, co teklo - enom starý škopek, kerý tékl, nemohli vypit...

Zkrátka, huba furt suchá a aby sa ím nescvrkla, tož ju moseli zalévat. Strýc byli ináč »kopa vybíjaná«, partyju nikdá nepokazili a byli pro každú čertovinu.

Dycky říkávali, že nemožú gořalu ani vidět. Proto dyž ju pili, tož zavírali oči... A že sú proti ankahólu a dokáď budú na světě, tož ho budú ničit. A ničili ho - pitím! Jednu velice vystrašili hospockého Pipu, dyž prohlásili, že nemožú pit skrz oči - ale skrz krk že ím to ide. Takový to byli fták!

Nebožka Filoména, jejich žena, dycky naříkala, jaký očistec na zemi ze strýcem prožívala. Rozkřápala o nich celú výbavu, že už neměli ani v čem snídat - ale »koňskú náturu« ze strýca nevymlátila.

Hledala ich jak policajt, ale nic nepomohlo. Enom co sa na chvilku vytratila z chalupy, Strožoch už byli v šenku...

Strýc na ňu často zpomínali, jak si kdysi poručili šesnástku režnéj a Filoména, kerá neznala míry, doletěla k pultu z velikým kvikotem:

"Cóóó, ty ožralo - šesnástku? A osmička to nestačí?"

A tož strýc si dali osmičku a chuděra Filoména do svéj smrti nevěděla, proč sa tak tehdá řehtali.

Dyž sa ich někdo optál, čím to je, že sú při tem ožralém životě furt zdravý jak fík, říkali, že dochtorovi dali za celý život zlatku - ale propili dvacet měřic...

Jednú, dyž zaséj šrúbovali z hospody »namotaný jak špulka«, u Strakovéj luže ztratili balanc a čmáchli sebú jak dlúhý tak široký do vody. Moselo ím byt velice dobře, lebo tam spali až do rána - hlavu na břehu a vrňali jak malé diťa. Jak šli ludé na roráty, tož ich tam našli a hnedkaj zavolali dochtora. Strožoch ale neměli ani chútečku probrat sa k vědomí. Pán dochtor s něma casnovali, popléskávali po hubě, ale všecko marné. Najednú strýc zhluboka vydechli a hlasem jak ze záhrobí zastonali:

"Pit - dajte ně pit!"

Pán dochtor zavolali:

"Vodu, doneste vodu!"

Strožoch sa nazvihli, otevřeli jedno oko a zavrčali:

"Říkál sem, že chcu pit - né sa umývat!"

A zaséj sa'propadli do hlubokého spánku a snáď »trefili na suk«, lebo chrápali jak lékárníkůj buldog.

Pán dochtor nic nedali na strýcovu připomínku, tréskú z fajky ím vypáčili hubu a naléli do nich žufánek vody. Strožoch začali červeňat, potem modrat a dyž sa rozkašlali, tož z nich voda velikým oblúkem vyščákla ven. Zašklébili sa, rukávem si utřeli hubu a zavrčali:

"Pane dochtor, co sem vám udělál - ná, co su kráva, abych pil vodu?"

A jak kdyby ím kdosi umřél, hleděli do jedného fleku.

"Strožochu, jak je vám?" - optali sa pán dochtor.

Strýc sa oblízli a múdro pronesli:

"Ná, jak by ně bylo - odjakživa Jozef - po kmocháčkovi!"

"A víte, že byste sa mohl velice nachladit?"

"Ale co máte z teho - ně je to všecko fuk!" - a spali klidno dál.

Od téj doby sa v dědině říká »je mu to fuk, jak Strožochovi v luži«.

Jedného dňa čaronili po dědině tetka Kropáčka z Kopanic. Prodávali sliovicu. Že ju měli moc drahú, nepochodili, tož ím ostaly v demijóně dobré tři litry. Už sa zmrkávalo a že by sa za světla nedostali dom, chtěli v dědině přenocovat a potkaja strýca jakéhosi, ptali sa na nocleh. Strýc, najisto »nejaký dobrodinec«, sa tetky na všecko optali a dyž zistili o co ide, hnedkaj ochotno radili:

"Teti, běžte naproti zvonice ke starému Strožochovi, sú to vdovec a místo na přespaní majů!"

Tetka poděkovali a šli - ale škodolibé zaščúření strýcovo už nezahlédli.

Doňďa ke Strožochovi, byli velice ochotno přijatá a hnedkaj chtěli strýca »vyzkúšat«. Naléli halúzkovéj do štamprle a nabízali ím. Ale starý lišák cúfli, odvrátili sa a rychlo Kropáčeně od­mítali:

"Ale osobko, co ich vede - ani čut, no na mú dušu, ani vidět to nemožu, potforu smradlavú. Dajte ně pokoj, osobko, co pole- dačem!"

A aby temu dali věčí váhu, ešče zanotovali:

Nechcem páleného,

ani borovičky,

rači sa napijem,

studeně) vodičky...

Tetka vyléli trnkové kapky ze štamprle do demijóna, klidno vlézli na pec a za chvilku usnuli...

Ale strýc nespali. Jak učuli spokojené oddychování, přišúrali sa k demijónku, potichučky vytáhli špunt a čuchli si. Dvakrát za sebú vtáhli lúbeznú vúňu, až sa ím hlava zamotala, a nábožno obrátili oči ke stropu. Hnedkaj nato obrátili ke stropu - dno z demijóna... Sliovička sa v nich tratila, jak dyby neměli dno. Ešče pár pořádných hltů, převalili sa na pelech a oblizovali sa jak kočka v máčce. Ale usnút nebylo možné - už měli jaksa- patří »zatopené pod kotlem«.

Za chvilku zaséj slézli, pohladili demijónek jak družku, sliovice

ubývalo a ohňa ve strýcovéj hlavě přibývalo - červený byli jak kyjovská sukna.

Než sa rozbřesklo, Strožoch byli »zežraný jak Karkulka« a v demijóně - sucho! To už na lůžku stavjali suché vrby.

Dyž sa Kropáčka k ránu probudili, strýc seděli ze skříženýma nohama jak Budha, popléskávali sa po břuchu a těžkým jazykem huhňali:

"Osobko - škyt - že takú stojku neuděláte jak já - škyt? Tak sa ně zdá, osobko, že ste na téj sliovici nechali odělaný špunt, lebo su z teho smradu nějaký otrávený, či co - škyt - !"

Tetka sa na peci vyšpónovali jak mokrý štranek a z otevřitá hubú lapali po luftě. Sekali kolem sebe rukama, jak dyby zahá- ňali zlého ducha - mysleli, že sa ím zdá škaredý sen. Ale to si mysleli enom chvílu, lebo sliovica ve snu nesmrdí... A v izbě bylo smradu jak v palírni!

Kropáčka sjeli z pece, škrrrk k demijónu, zatřepali s ním - neostál tam ani hlt! Ruky ím vyletěly nad hlavu a div ich v tú chvílu netrefil šlak. Vybřeskovali cosi o prasati ožralém, zlo­dějském, vrzali dvúma zubama o sebe a létali po izbě jak netopýr. Sto sakrú dopadlo na strýcovu hlavu, potem prázný demijón a tetka z řevem vyletěli z chalupy.

Strožoch na posteli blekotali:

"Nále osobko - a za nocleh ně nezaplatíte... ?"

Zaplatili, ale u súdu. Strýc dostali týdeň vězení podmínečně a tetka sa odkazujú na pořad práva civilního.

Tož nevím, osobko, lešti ty peníze za sliovicu dostanete, lebo Strožoch sú furt »dutý jak kladinét«...