Pohádka o starém pánovi - část druhá

Bylo pěkné letní ráno a Damian se vypravil na nákup. Čerstvý chleba namazaný máslem a hrnek černé kávy patřil k jeho oblíbené stravě.
Vařit ani neuměl a byla to pro něj vždy ztráta času. Pekárna na náměstí byla vzdálena jen 10 minut chůze pomalejším krokem. Po příchodu na náměstí si všiml nějakého mladíka, jak chodí kolem řady stolů. Zadíval se lépe a vidí na stolech šachovnice s figurkami a všude kolem plno lidí.
To bude asi ta simultánka, jak jsem o tom již několikrát četl. Přišel blíže a zrovna na něj nějaký kluk volá: Pane nechcete si zahrát? Já už prohrál. Rád řekl Damian. A jak dlouho to bude asi trvat? Z davu slyší jak někdo volá: Dědo jen chvilku! Damian usedl na uvolněné místo a čeká co se bude dít. Po chvilce se zastaví u jeho stolu mladý muž, podá mu ruku a představí se jako Viktor. Damian jen užasle pokývne a aniž by se zmohl na slovo hledí upřeně za odcházejícím mladým mužem. Ano to byl opravdu Viktor! Hráč světové špičky, kterého našli v pěti letech opuštěného ve vlaku projíždějícím celou Evropou. Měl tehdy u sebe jen šachy. Dodnes se nepodařilo zjistit, kdo jsou jeho rodiče. Damian znal všechny Viktorovi partie, které sehrál za posledních 10 let na světových turnajích a před malou chvilkou se Viktorovi díval do očí, neuvěřitelné!
Viktor postupoval svižně od stolu ke stolu. Amatéři se prozradili velice rychle. V partiích na stolech číslo jedna, dvě, čtyři, deset, dvacet a dvacet dva nebylo zapotřebí ani patnáct tahů, aby byla prokázána zdrcující převaha na Viktorově straně. Málokteré šachovnice představovaly nějaké velké potíže. Mezi hráči byl obvyklý horlivec, který se domníval, že pěšci na dámském křídle dokáží vše, co je třeba. Další si myslel, že dvojice střelců vyřeší všechny jeho problémy, a jiný zas vyrazil se svou dámou a hnal se brát všechno, od věže po pěšce, ale pak spadl do chytře nastražené léčky. Málokteré partie vůbec za něco stály, kromě toho, že pro mistra byly cvikem v soustředění. Nakonec však se od všech ostatních lišila partie na samém konci řady. Na té skutečně něco bylo. Max Langův útok hraný velmi nepříjemným a agresivním způsobem. Když se v duchu zamyslel nad tou pozicí, začal Viktor ten styl poznávat. Nehrál zde se starým pánem, jeho soupeř nemohl být nikdo jiný než silný šachový program, vyvinutý v posledních letech, tím si byl téměř jist. O pár minut později překvapivě rychlý útok jeho domněnku potvrdil. Viktor cítil, že je proti němu veden silný nátlak, a shromažďoval své síly k obraně. Bude to těsná partie. Ty druhé partie skončily přibližně po čtyřicátém tahu. Všechny je vyhrál, jenže po pravdě řečeno, byly minimálně náročné. Partie na stole čtyřiadvacet však byla těsná, a dokonce i nebezpečná. Starý pán usiloval zřejmě o brilantní vítězství, a jak věci vypadaly, bylo v rámci jeho možností takového vítězství dosáhnout. Bylo tak snadné dopustit se chyby! V duchu viděl nebezpečí těch křižujících se spletitých tahů dvaatřiceti figurek, pohybujících se přes čtyřiašedesát políček. Jedna porážka z čtyřiadvaceti partií - to samozřejmě nic není, ale prohrát se starým pánem!
A pak se to stalo. Damian udělal chybu, byť jen drobnou a takovou co se neprojevila hned, jenže mistr už nyní mohl předvídat blízkou záchranu své partie. Až padne za oběť dáma, jezdec a dvě věže zařídí věčný šach. Viktor vydechl ulehčením. Probíhalo to přesně jak plánoval. Mistr nakonec poslední partii zachránil. Tu remízu jste mu daroval, křičí někdo z davu. Udělal jste to schválně a udělal jste to tak, aby na to nepřišel nikdo kdo dokonale nezná mistrovský styl vás obou. Damian se jen pousmál. Nikdy nebude moci zapomenout, jak se tam po té hře shromáždilo tolik novinářů, ani na to jak mu Viktor říkal "mistře" a loučil se s ním tím nejpřátelštějším způsobem.

Viktor se vrátil do svého hotelu. Něco ho ale znepokojovalo. Chyba tohoto druhu, to bylo něco nepřirozeného, když se uváží jak mistrovská byla hra starého pána až do té chvíle. Vždyť se to rovnalo úmyslné chybě, byla to...byla to skutečně úmyslná chyba! Teď mu to bylo jasné. Starý pán si uvědomil, že jsem možná vyčerpaný právě probíhajícím turnajem a byl bych nadmíru otřesen jakoukoli porážkou, a proto úmyslně to na šachovnici zařídil tak, abych nebyl poražen. Byl to jeden z nejjemnějších a nejzkušenějších projevů sportovního ducha.
Bylo to něco, co v určitém smyslu ukazovalo na morální úroveň.
(pokračování příště)