Blog zlínského problemisty: Smrt je jen iluze: Náš život pokračuje v jiném, paralelním vesmíru

Kam až lidská paměť sahá, kladou si filozofové, vědci a věřící otázku, co se s člověkem děje po smrti. Existuje život po životě, anebo se rozplyneme v nicotě? Křesťané věří v život věčný, zbavený bolesti a utrpení. Vědci koncept posmrtného života většinou odmítají pro nedostatek důkazů. Nová vědecká teorie však tvrdí, že konečná smrt, jak si ji většina lidí představuje, neexistuje. Je to jen iluze, které věříme.

K tomuto závěru došel americký vědec Robert Lanza z Wake Forest University School of Medicine v Severní Karolíně, jenž je zastáncem biocentrismu. Podle této teorievesmír existuje jen díky vědomí jednotlivce. Dokonce i prostor a čas lze považovat jen za "nástroje mysli". Proto i smrt je pouhým výplodem naší představivosti. Ostatně i Albert Einstein jednou prohlásil: "Realita je jen iluze, i když velmi perzistentní."

Robert Lanza (* 1956) je předním vědcem, jehož časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí planety.

Ve své knize How Life and Consciousness are the Keys (Jak život a vědomí jsou klíčem) vychází Lanza z předpokladu, že život tvoří vesmír, a ne naopak. Vysvětluje, že vědomí člověka určuje tvar a velikost objektů ve vesmíru. K vysvětlení používá příklady způsobů, jakými člověk vnímá svět kolem sebe:

"Člověk vidí modré nebe a řekne se mu, že barva tohoto nebe, které vidí, je modrá. Ale mozkové buňky mají schopnost měnit toto vnímání a můžou vidět nebe v zelené nebo červené barvě. Potom všechno, co člověk vidí v barvě nebe, vnímá jako modré, i když to reálně může být zelené nebo červené, " napsal.

Stručně řečeno, to, co vidíme, existuje jenom díky tomu, co nás druzí naučili. Toto je hlavním důvodem, proč si Lanza myslí, že věříme ve smrt.

Představa umírání je něčím, co jsme se již dávno naučili přijímat, ale ve skutečnosti existuje jen v našich myslích.

Je to dáno tím, že se lidé během svého fyzického života velmi silně ztotožňují se svým tělem. Jsou přesvědčeni o tom, že tělo dříve či později zanikne a spolu s ním i vědomí, neboť věří, že je to tělo, které vytváří vědomí, takže ve chvíli, kdy tělo zemře, zemře i vědomí. Jenomže mnohé nasvědčuje tomu, že vztah mezi tělem a vědomím funguje podobným způsobem, jako když prostřednictvím televize přijímáme kabelový signál. V okamžiku, kdy televize přestane fungovat, to ještě neznamená, že zároveň přestal vysílat signál.

Pro většinu lidí je "život jen trochou uhlíku a směsí molekul, které formují naši existenci, a pak se rozpadnou a rozloží v půdě." A proč tomu tak je? Jednoduše proto, že jsme naučeni, že člověk umírá, i když ve skutečnosti máme jen důkaz toho, že je to pouze tělo, tedy fyzická forma člověka, která přestává plnit funkce a umírá. Jenže člověk není objekt, ale zvláštní bytost obdařená vědomím, které je složeno z čisté energie. I když těla jednotlivců stárnou a podléhají sebedestrukci, vědomí je proudem energie o 20 wattech, který běží v mozku. Po smrti se však tato energie neztrácí. To by odporovalo samotným vědeckým zákonům, podle kterých energii nelze vytvořit ani zničit. Energie však může přejít z jednoho světa do jiného.

Umírá jen fyzické tělo, život nekončí, vědomí přechází do jiného, paralelního vesmíru.

Současní fyzikové uznávají existenci mnohovesmíru (multiverse) s nekonečným množstvím paralelních světů. Vše, co se stane v jednom vesmíru, se zároveň ve stejném okamžiku děje i v ostatních vesmírech. I když naše vědomé já obývá jen jednu verzi tohoto vesmíru, základní částice přebývají v celém mnohonásobném vesmíru, a to jim umožňuje, aby byly na více místech současně. V tomto ohledu život nikdy nepřestane existovat. Lanza náš život přirovnává k trvalce, která i když zmizí, znovu rozkvete v multivesmíru.

Náš vesmír je jen jediným z nekonečně mnoha světů v multivesmíru

Robert Lanza říká, že kdybychom připustili, že časovo-prostorové dimenze jsou pouhé mentální konstrukce, znamenalo by to, že nesmrtelnost je něco skutečného, tedy že život po fyzické smrti skutečně existuje díky tomu, že přecházíme z hmotného světa do světa, který není ohraničený ani časem, ani prostorem, což odpovídá takzvanéteorii strun. Jakmile opustíme naše zažité představy o času a vědomí, nabídne sebezpočet alternativ. Způsob, jakým jsme dosud nahlíželi na svět, se tak může změnit nejdramatičtěji od 15. století, kdy začala brát zasvé teorie o tom, že Země je placatá.