Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimrman, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům či fotbalistům…
Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Tak tohle jsem si o sobě myslel až do loňské dovolené. Nejeli jsme výjimečně za sluncem k moři, ale zúčastnili se osmidenního zájezdu s jednou cestovkou do New Yorku. V Americe jsme nikdy předtím nebyli, takže o to víc jsme se na tohle město těšili.
A projezdili a prochodili jsme je velice důkladně. Už před odletem jsem si vytkl svůj hlavní úkol: zjistit, v čem máme Ameriku ještě dohánět.
Během prvních šesti dnů jsem neobjevil nic, co bych neznal ze své vlasti, pokud snad nemíním srovnávat množství a kvalitu.
Teprve předposlední den pobytu mi náhoda nahrála fantastický kousek. Něco, co u nás ještě nemáme. Když jsme se vypravili z našeho hotelu po obchodech, abychom ještě koupili dceři Aleně letní střevíčky, vnoučkovi Lukášovi nafukovací lehátko na vodu připomínající mobil, který zahlédl v nějakém filmu, Zuzce … no, nechám toho, papírek byl ještě dost hustě popsaný, spatřili jsme v podloubí jednoho moderního domu na Time Square podlouhlé stolky, na nich byly vždycky čtyři šachovnice s nedohranou partií. Papírek s číslem prozrazoval, kolik tahů do konce schází. Za každým stolkem postával usměvavý černoch a vybízel kolemjdoucí, aby si to s ním rozdali.
Pozoroval jsem jednoho pána, který přistoupil ke stolu a položil na něj pětidolarovku. Majitel této zábavné atrakce dal vedle ní okamžitě další a soupeře vyzval k prvnímu tahu. Oba mohli táhnout pětkrát. Bohužel turista už třetí tah nepromyslel, takže prohrál. Koncovku i pět dolarů. Další pokus odmítl.
Prohrál, protože se bál obětovat dámu! Řekl jsem si v duchu. Přitom to byla tak průhledná situace…!
Ne…! Opravil jsem se. To jen mně se teď zdála primitivní, protože jsem ji znal. Když bylo našemu Ládíkovi asi třináct čtrnáct let, propadl na čas šachu. A kdo byl doma jeho stálým soupeřem? Pochopitelně že tatínek! Jednou si dokonce koupil knížku, myslím, že se jmenovala Koncovky slavných nebo tak nějak. Prostě ty nejzajímavější závěry šachových partií z různých mezinárodních turnajů. Do zblbnutí jsem je musel s ním přehrávat.
A třeba tahle tam určitě byla!
Můj pohled se přesunul k druhé šachovnici. Ta tam byla taky! Jásal jsem v duchu. Černoch si povšiml mého zájmu a vybídl mě ke hře. Dokonce zamával ve vzduchu pětidolarovkou.
Nemohl jsem odolat.
- Jarko, prosím tě, dej mi pět dolarů! Zaškemral jsem a vysvětlil své ženě, jak chci s nimi naložit. Po jistém zdráhání a přesvědčování jsem ji mohl položit na stolek k té domácí.
Rozjeli jsme to! Jasně že v té knížce byla otištěna i tahle koncovka!
Vyhrál jsem celou sázku. Černoch mi ji bez problému předal.
Zajímala mě třetí šachovnice. Sázení se opakovalo, koncovka byla pro mě jasná. Bral jsem dvacku. Majitel stolku se na mne podíval už dost nejistě a cosi prohodil se svým kolegou odvedle.
Takže čtvrtá partie?!
- Ne, už jdem! To ti musí stačit!
Zaznělo za mými zády. - Už nemáme tolik času!
- Jarko…! kručel jsem jako malé dítě.
Než jsme se stačili dohodnout, černoch obešel stolek a obdivně se mi dívaje do očí, se zeptal: You Mister Kasparov?!
Ve zlomku vteřiny mi bylo jasné, že poslouchal náš manželský rozhovor, poznal slovanskou řeč, a díky mým úspěchům na šachovnici se domníval, že budu nejspíš jeden z nejslavnějších světových šachistů - Garry Kasparov!
V té chvíli jsem neměl na vybranou. Buď ho zklamat, nebo zažít něco mimořádného.
Snad abych jim udělal radost, zvolil jsem variantu B a přisvědčil: - Yes!
V té chvíli se černoch vrhl po mé ruce a srdečně mi jí potřásal. Z jeho hlaholu poznali asi i jeho kolegové, že stánek navštívila významná osobnost, takže se v krátké době ke mně shlukli všichni.
Jen s obtížemi jsem se z jejich sevření a obdivného poplácávání po ramenou vymanil a následoval svou ženu.
- Tak co jsi tomu říkala? Zeptal jsem se jí, když jsme opustili podloubí domu.
- Šašku! Odvětila stručně a zrychlila krok.
Měl jsem do konce zájezdu o čem přemýšlet. A vlastně až dodnes mi sedí v hlavě brouk provinění, že jsem své vlastenectví dokázal celkem lacino prodat za pocit přímo neskutečné slávy.
Ale když ona chutná tak sladce!
(Volně upraveno podle Miluji tě, vole!)
